Historie Rozsoch a okolních obcí

Rozsochy

O Rozsochách je málo zpráv. Fara stála již roku 1285. Roku 1436 poháněla abatyše z Doubravníka Elška, Zikmunda jež se tak po Klečanech psal že drží v pravém ladfrýdě ves klášterní Rozsochy se všemi požitky, malými i velkými, nemaje k tomu žádných práv. Skutečně měl podle nálezu panského Zikmund panně abatyši a konventu z Doubravníka zase zboží jejich Rozsochy odstoupiti. Když pak klášter Doubravnický brzy zanikl, ujali se zboží jeho zakladatelé kláštera páni z Pernštejna a tedy také Rozsoch. Náleželi ke zboží bystřickému, u něhož stále byli. Roku 1500 osvobodil Vilém z Pernštejna Rozsochy od povinnosti čepování panského vína a roku 1515 od bezplatného vožení panských ryb. V obci byla rovněž stará rychta.

Roku 1643 bylo v Rozsochách obydlených 17 domů, ale v roce 1663 bylo osedlých jen 8 a pustých 20. První písemné doklady o jmenném osídlení máme až z roku 1674.

Historické fotografie obce:

Autorovi fotografie, Janu Holému, se podařilo v roce 196× vystihnout neobvyké klimatické podmínky a výsledek vidíte sami.

Rozsochy dříve

Nejstarší známý pohled na Rozsochy byl na této fotografii pořízen v roce 1917.

Kostel sv. Bartoloměje s původní školou

Fotografie byla pořízena v 60. letech 20. století a zachytila kostel sv. Bartoloměje, před ním nenápadné malé stavení – původní školu z roku 1763 a vlevo stodolu tehdejšího Hlouškova mlýna.

Orlovna

Původní stavba orlovny. Fotografie byla pořízena v 50. létech 20. století

Základní škola

Na pohlednici se nachází historická budova základní školy, která byla postavena v roce 1884.

Fotografie je z počátku 20. století.

Albrechtice

V historických dokumentech najdeme první zmínku o Albrechticích roku 1384.

Roku 1663 bylo 7 domů pustých, r. 1674 bylo osedlých domů 6, nově pustě 3, roku 1790 domů 22, obyvatel 149. Roku 1834 domů 28, obyvate1 137, roku 1900 domů 34, obyvatel 210, až na 4 evangelíky jsou všichni katolíci.

Albrechtice jmenují se r. 1384 zároveň s Bystřici u zboží Pyšoleckého, od té doby zůstaly stále u zboží Bystřického. R. 1500 osvobodil Vilém z Pernštejna Albrechtice od povinnosti čecpováni panského vína a bezplatného vožení ryb panských.

Blažejovice

Roku 1376 až I588 se jmenovaly Blažejovičky. Roku I643 byli tam 3 osedlí, 1663 byly osedlé domy dva, pusté tři, roku 1674 byly osedlé dva a nový pustý jeden, starý pustý jeden. Roku I674 tam byli usedlí hospodáři dva.

Roku 1790 domů 10, obyvatel 57, na 60 jiter poli, roku 1834 domů 11, obyvatel 83, roku 1900 domů 10, obyvatel 99.

Kundratice

Přestože Kundratice vznikly s největší pravděpodobností někdy v polovině 13 století, díky kolonizátorským aktivitám Štěpána z Medlova, první písemná zmínka o této obci pochází až z roku 1363 a nachází se na pergamenové listině abatyše doubravnického kláštera, Kláry Markyty, která věnuje touto listinou, mimo jiné, obec Kundratice  klášteru a stanovuje práva a povinnosti místnímu rychtáři. V průběhu staletí zažily Kundratice i jejich obyvatelé spoustu dobrých i špatných období a pánů, podle toho, jak bylo převáděno bystřické panství, a rozrostly se do dnešní podoby.

V roce 1643 bylo 10 domů osedlých, roku 1663 jen 4 osedlé a 9 pustých, roku 1790 domů 34 a obyvatel 193. V roce 1834 bylo v Kundraticích 34 domů a 272 obyvatel, roku 1900 domů 46 a 241 obyvatel, z nich 207 katolíků a 34 evangelíků.

Po Kundraticích se psal roku 1490 Mašek, jež koupil od Krištofa z Vojetína jeho dvůr ve Vojetíně. Ves však náležela roku 1500 pánům z Pernštejna a to ke zboží jejich Bystřickému, u něhož stále trvala.

Roku 1500 osvobodil Vilém z Pernštejna Kundratice od povinného čepování panského vína a roku 1515 od bezplatného vožení panských ryb. Stará pečeť obecní má ve znaku růži a nápis „Dedina Kundratice“.

V obci je kaplička, která se stavěla roku 1863 až 1872, plány zhotovil mistr Cejnek z Bobrové, práce i kámen dali občané zdarma. Byla vysvěcena sv. Josefu. Když se v roce 1929 opravovala, byl na památku výročí smrti sv. Václava zakoupen oltářní obraz tohoto světce. 29. září 1929 tam byly slouženy bohoslužby a byla to první pouť v Kundraticích.

Roku 1858 byly vydány komise na hřbitovy a evangelíci od katolíků odděleni. Evangelíkům bylo vyměřeno místo na Lukášově poli nad vesnici a hned roku 1859 tam museli hřbitov postavit a na něm se pohřbívat. V obci byla stará rychta.

Okrouhlou náves obklopily rodinné domy, ze spodní části obce časem zmizela velká rychta, uprostřed návsi byla v roce 1863 až 1872 vystavěna kaplička, v roce 1929 byla do obce zavedena elektřina, v roce 1953 byla na místě chudobince postavena hasičská zbrojnice, v roce 1957 byl do Kundratic zaveden první vodovod a v roce 1997 byla obec zplynofikovaná.

Vojetín (druhdy Vojetínek, první zmínka o něm je z roku 1349)

Roku 1663 bylo ve Vojetíně 5 svobodných dvorů, z nichž 4 byly osedlé a Z pustý. Roku 1790 tu bylo 16 domů a 116 obyvatel, r. I834 domů 19 s 99 obyvateli a r. 1900 domů 14 a 130 obyvatel, 127 katolíků, 3 evangelíci, 125 Čechů.

Významní rodáci

Z Vojetína pocházel rod Cahů. JUDr. Jaroslav Caha se stal od roku 1939 prezidentem Země moravskoslezské, JuDr. Vladimír Caha byl sekčním šéfem ministerstva pošt. Ve Vojetíně trávil i část svého dětské spisovatel Gustav Pfleger Moravský.

Z Kundratic pocházel synodní senior ThDr. Josef Křenek (1885 – 1949), autor teologických spisů.

Historie rozsošských zvonů

Stejně tak jako v mnoha jiných farnostech, mají i rozsošské zvony svoji pohnutou historii. Po rekonstrukci kostela sv. Bartoloměje v r.1768, kdy byly postaveny dvě západní dominantní věže, byly do té severní z nich pořízeny tři zvony. Největší byl pojmenován po patronu kostela, sv. Bartoloměji a dva menší nesly jméno Neposkvrněného početí Blahoslavené Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Již v roce 1889 však došlo po úderu blesku k požáru severní věže. Důsledkem řádění živlu byl pád zvonů dolů do přízemí, při kterém zvony prorazily klenbu a byly natolik poškozené, že musely být převezeny do Brna, kde firma Adolf Hiller provedla jejich přelití.

Uspokojení z obnovy věže a zvonů však netrvalo dlouho. V roce 1916 začalo být tehdejšímu Rakousku – Uhersku, které bylo ve válečném stavu, natolik „ouvej,“ že byl vydán příkaz zabavit zvony pro válečné účely. Úředníci nezapomněli ani na zvony v Rozsochách. 3. května byly odvezeny sv. Bartoloměj a sv. Cyril a Metoděj a 5. záři měl být odvezen třetí zvon – Neposkvrněné početí Blahoslavené Panny Marie. Namísto toho se však na četné přímluvy faráře Josefa Šťastného nakonec monarchie spokojila s „pozdvihovánkem,“ sedmdesátikilovým zvonem, který měl své místo na malé věži nad kněžištěm a byl pojmenován po sv. Josefu. Dle farní kroniky tehdy lidé komentovali zabavení zvonů povzdechem, že Rakousko nemůže válku vyhrát, jestliže vztáhlo ruku na jejich zvony. A jak všichni víme, taky se tak stalo.

Přestože se lidem po válce nežilo právě lehce, nespokojili se s tím, že na věži kostela zvoní jediný zvon, jehož zvuk byl vždy spojován s odchodem některého ze sousedů na věčnost, neboť byl vždy užíván jako umíráček. Díky štědrým darům bylo shromážděno potřebných 13 191,04 Kč a poté mohly být 23. října 1923 ulity brněnskou firmou Adolf Hiller znovu dva z chybějících zvonů. Byly zhotoveny ve stejných rozměrech, stejném ladění a se stejnými jmény jako zvony původní. Byly jimi sv. Cyril a Metoděj a sv. Josef. Posvěceny byly v Brně arcidiakonem Dr. Jakubem Hodrem. Na obnovení třetího zvonu čekali farníci celých dalších čtrnáct let. Dočkali se však nejen jeho náhrady ale hned dvou nových zvonů. Jejich pořízení bylo opět možné pouze za nesmírné obětavosti místních i přespolních štědrých dárců, neboť náklady na pořízení těchto poměrně velkých zvonů činily 36 000,–Kč. Zvony byly ulity podle návrhu znalce Chrámového družstva v Pelhřimově a jejich zhotovení bylo zadáno firmě Richard Herold Chomutov. První, 1000 kg těžký zvon, dostal stejné jméno jako jeho předchůdce. Byl pojmenován po patronu kostela, sv. Bartoloměji. Druhý, zcela nový zvon o váze 450 kg dostal jméno sv. Ludmila. Slavnostní posvěcení obou zvonů provedl prelát Dr. Josef Kratochvíl z Brna.

Melodie čtyř zvonů se linula z věže kostela sv. Bartoloměje v průběhu období 6 let. Do té doby však vypukla druhá světová válka a hitlerovské Německo shledalo, že pro blaho Třetí říše je nezbytné lidem pro válečné účely jejich zvony zabavit. Na zvony kostela sv. Bartoloměje došlo v roce 1943. Bez jakékoliv diskuse a bez náhrady byly zabaveny všechny čtyři zvony ze severní věže a na sanktusové věži zůstal pouze osiřelý, nejmenší pozdvihovánek. Ani hitlerovskému Německu však, jak dobře víme, nepřineslo zabavení zvonů štěstí a jeho porážkou v roce 1945 válka skončila. Severní věž kostela sv. Bartoloměje však zůstala ještě celých dvanáct let po válce prázdná.

V roce 1956 začali rozsošští farníci podnikat první kroky k opětovnému pořízení zvonů. Byla vyhlášena sbírka a díky obětavému přístupu lidí bylo do konce března 1957 získáno dostatek finančních prostředků. Odborník státní památkové správy pro odbor zvonů, pan Jaroslav Dobrodinský, doporučil po prohlídce věže stejné ladění, které měly zvony po 1. světové válce. Jednalo se o tóny „fis, a, h, d.“ Vzhledem k velké finanční náročnosti pořízení všech zvonů najednou, však bylo nakonec rozhodnuto pořídit prozatím pouze zvony tři. Dle doporučení odborníka měly být stejného ladění, jako měli jejich předchůdci, a dle tradice měly nést také stejná jména. Největší z nich měl být pojmenován po sv. Bartoloměji a dva menší měly oslavovat sv. Cyrila a Metoděje a Neposkvrněné početí Blahoslavené Panny Marie. Šablony pro jejich ulití zhotovil pražský zvonař Rudolf Maňousek, vlastní odlití bylo provedeno v národním podniku Kovolit v České u Brna. Slavnostní posvěcení nových zvonů proběhlo v neděli 6. září 1957, sváteční obřad provedl kapitulní vikář Dr. Josef Kratochvíl. Zvony ke kostelu doprovázelo patnáct kněží, dvacet dva ministrantů a osmdesát dva družiček, obřadu se zúčastnilo více než tři tisíce lidí.

19. srpna 2006 byl do rozsošské farnosti slavnostně přivítán poslední ze čtyř zvonů, aby se mohl na svátek sv. Bartoloměje ze severní věže kostela spolu s dalšími třemi zvony opět po 63 letech rozeznít původním, plným akordem. Přejme našim zvonům, aby nás svolávaly jenom k radostným příležitostem, aby v nás probouzely duchovní hodnoty a aby měly důvod nás jednou, až odejdeme z tohoto světa, svým zvoněním oplakávat.