Abecední slovníček pojmů

Belletrie , Krásná literatura

z francouz. belles lettres, básnická, krásná literatura či slovesnost. Slovem tím zahrnujeme tu část literatury, která obírá se krásnem, proti literatuře vědecké, jejímž účelem a cílem je pravda, tedy všechny druhy básnictví, román, novelu, , zábavnou část novin, cestopisy, zvláště cestopisy psané slohem zábavným, pak také lyriku, epiku a drama, v širším smyslu literaturu zábavnou a zábavně poučnou.

Detektivní román

Detektivní román neboli hovorově detektivka je jeden z nejpopulárnějších žánrů zábavné literatury. Jeho počátky a předobraz lze hledat v tzv. šibalském (pikareskním) a loupežnickém románu z 18. století; plně se však konstituoval až koncem století 19. Za první detektivní prózu v historii bývá považována povídka Edgara Allana Poea Vraždy v ulici Morgue z roku 1841. Detektivky mají zápletku založenou na zločinu, nejčastěji vraždě, po jehož pachateli, detailech způsobu provedení nebo motivu pátrá detektiv – může jím být jak profesionál, policista nebo soukromý detektiv, tak osoba se zcela jiným zaměstnáním. Autor musí postupovat logicky, aby čtenář mohl sledovat postup dedukce ze stop. Velmi časté je, že postava téhož detektiva vystupuje opakovaně v řadě děl jednoho autora. Nejznámější autoři: Arthur Conan Doyle Edgar Wallace Erle Stanley Gardner Agatha Christie Dick Francis Raymond Chandler Ed McBain Edgar Allan Poe Georges Simenon Rex Stout

Esej

Michel de Montaigne, zakladatel žánru. Esej (řeckého původu, latinsky exagium – vážení, francouzsky essai – pokus, zkouška) je literární odborně publicistický žánr středního či kratšího rozsahu, úvaha na určité téma, spočívající v přemýšlení o faktech a jejich hodnocení. Autor eseje posuzuje problém v širším kontextu, komentuje současná řešení a naznačuje nová, často klade otázky a společně se čtenářem na ně hledá odpověď. Esej je tedy jakýsi dialog autora se sebou samým i se čtenářem. Je často psán živým, obrazným jazykem. Nejběžnějšími tématy je: literatura, politika, věda, umění, společnost apod.

Fantasy

Fantasy je umělecký žánr, používaný předěvším v literatuře a filmu, ale i ve výtvarném umění, založený především na užití magie či jiných nadpřirozených prvků ( bájné bytosti, bohové, démoni). V anglosaském světě však je však fantasy označení pro jakékoliv dílo fantastického žánru které není science fiction. Žánr je stejně jako přibuzné žánry science fiction a horror definován především rekvizitami a prostředím kam je dílo situováno. Svět (nazývaný často „druhotný svět“) ve kterém se příběh odehrává je většinou nezávislý na našem, v některých případech je s naším nějak spojený (Letopisy Narnie) či se děj odehrává přímo v našem nějak pozměneném světě (žánr alternativní historie a současné fantasy). Původ fantasy lze spatřovat především v mýtech, pohádkách, středověkých legendách a rytířských eposech. Vznik klasického fantasy lze však spatřovat až v druhé polovině 19. století u autorů jako George MacDonald a lord Dunsany, masivnější nástup přišel s díly J.R.R. Tolkiena a R. E. Howarda v první polovině 20. století. Typické prostředí fantasy děl je inspirováno reálným starověkem a především středověkem, s výjimkou části historického fantasy má prostředí s realitou minulosti společného

Fejeton

Fejeton (z franc. feuilleton respektive feuille [fœj] = lístek), či též poznámka pod čarou, u nás tzv. podčárník, je specifický publicistický žánr, obvykle používaný v tisku jako protějšek k hlavním článkům. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků. Pojem fejeton je žánrovým označením pro nový literárně publicistický útvar, který vznikl a rozvinul se na místě novinových fejetonů jako méně rozsáhlý článek, či spíše krátký komentář typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou, zaměřený na aktuální společenské nebo kulturní téma, často o několika volně spojených tématech. Napsán je lehkým zábavným slohem, mnohdy satiricky komentující či ironizující trefně vybrané dobové události. Častá je nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Typický humor obsahuje i užívání prostředků komiky, jazykové hry a hry se slovy či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustředí na jeden fakt, využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc a vést čtenáře k zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené otázky). V západních zemích se dnes názvu fejeton používá pro celou třeba mnohostránkovou přílohu periodika, nebo kulturní a společenskou část, která přináší mimo zpráv především krátké literární žánry, jako beletristické příspěvky, recenze, větší kritiky uměleckých děl aktuální úvahy, eseje či krátká vědecká pojednání, nebo cestopisné stati.

Horor

[Anglicky hrůza, strach, zděšení], prozaický a filmový žánr. Jeho námět, zpravidla fantastický, i rozvíjení děje záměrně vyvolávají u čtenáře či diváka pocity hrůzy a strachu. Za předchůdce hororu je považován E. A. Poe, jehož literární dílo je častou předlohou pro filmové horory (Pád domu Usherů, režie J. Epstein, v roce 1927, Jáma a kyvadlo, režie R. Corman, v roce 1961). Vyniká literárními a filmovými horory A. Hitchcocka (Psycho, Ptáci).

Mýtus

Mýtus, původním pravopisem mythus, řecky μύθος, je symbolické vyprávění, které je vždy možné interpretovat více než jedním způsobem. Od starověku se nám zachovala nejenom tato vyprávění, ale i některé klíče, kterými je možné jejich obsah interpretovat. Zásadní rozdíl, který při čtení mýtů musíme mít na paměti, je ten, že se nejedná o běžnou beletrii, která má svůj děj více nebo méně závislý na fantazii tvůrce. Každé symbolické vyprávění také sděluje obsah, který není tak snadné nebo není vůbec možné sdělit přímo. Například všechna naše přísloví a pořekadla jsou symbolickým sdělením něčeho jiného, než je fyzická skutečnost. To je jako „nosit dříví do lesa“ znamená „to je úplně zbytečné“. S mýty je to podobné, jen pro jejich interpretaci je nutná znalost symbolů, které jsou použity. Řekové například používají přísloví to je jako „nosit sovy do Athén“. Pokud nevíme, že sova je starodávným symbolem bohyně Athény a že samotné město vždycky bylo plné jejích vyobrazení, těžko lze jen tak uhodnout, že to znamená totéž, co pro nás „nosit dříví do lesa“. V Latinské Americe se ve stejném významu používá, že to je jako „prodávat pomeranče do Paraguaye“. V Paraguayi mají pomerančů opravdu nadbytek. Znalost symbolů je tedy základním východiskem pro studium a interpretaci mýtů. Většina dochovaných starodávných mýtů nám skrze symboliku přenáší mnoho zkušeností, kterými lidé již prošli na cestě svojí evolucí a které nutně nemusíme znovu a znovu opakovat. Studium mýtů je tedy jedním ze základním východisek při snaze navázat našimi životy na to dobré a moudré, co přinesla lidská minulost.

Novela (literatura)

Novela je prozaický žánr kratšího nebo středního rozsahu podobně jako povídka, s níž se někdy zaměňuje. Od povídky a od románu se však liší tím, že se soustřeďuje na jeden poutavý příběh, který podává dramaticky a sevřeně (bez zbytečného popisu a vedlejších epizod) a končí jej výrazným, často překvapivým závěrem (jakousi pointou). Postavy se v novele nevyvíjejí.

Poezie

Poezie (z řeckého poiésis – tvorba) je básnictví. Poezie je vedle prózy a dramatu základním druhem literatury. Autor toho druhu umění je označován za básníka resp. básnířku. Jedná se o jazykové dílo, které se od běžné mluvy odlišuje používáním uměleckých prostředků (rým, rytmus, metrum, obraznost nebo symbolika). Ve starověku toto slovo znamenalo veškerou literární tvorbu, někdy v období klasicismu získal tento termín nový význam, který označoval dobré dílo – bez ohledu na to, zda bylo psáno veršem, či nikoli. Teprve později získal tento termín dnešní význam. Dnes nepovažujeme za poezii všechna díla, která splňují popsané znaky (např. rituální texty, středověké vědecké texty, některá staroasijská díla, reklamní slogany atp.). Zrovna tak ale existují díla, která nesplňují některé, nebo dokonce i žádné tyto znaky, přesto jsou označována jako poezie – jedná se především o báseň v próze. Přívlastek „poetický“ není jen synonymum pro básnický, ale označuje rovněž povznášející náladu, synonymum pro romantický atd.

Pohádka

Pohádka (někdy též báchorka) je krátký epický příběh s nepravděpodobným dějem, ve kterém se objevuje pohádková fantazie. Původně lidový žánr, nejčastěji psaný v próze. O pohádkách panuje značně zkreslená představa, že byly určeny dětem a že musí vždy dobře končit, tyto představy se nezakládají na pravdě, neboť je známa celá řada (nejen autorských) pohádek, jejichž konec nelze označit za dobrý a nebyly určeny dětem. Tyto pohádky byly jakýmsi vzorovým příběhem o lidských vlastnostech, tyto pohádky byly vyprávěny, když šly děti spát.

Povídka

Povídka je prozaický epický útvar rozsahu kratšího než román. Hlavními rysy jsou jednoduchý děj a neměnnost charakteru hlavní postavy. Kořeny sahají do dávných dob vypravěčské tradice, ale za dobu vzniku povídky jako žánru se bere počátek 19. století.

Hlavními prvky povídky jsou: Obvykle soustředěna na jednu dějovou linii – Povídka má od počátku své existence tendenci ke sdružování do cyklů. Hlavní postavy se nevyvíjejí. Většina povídek končí pointou. Význam vzrostl vlivem kritiky realismu. Ve 20. století patřila povídka k nejrozšířenějším žánrům. Omezený záběr životní reality. Pro účely Ceny Nebula byla povídka definována jako literární dílo do 7500 slov.

Próza

Próza (prosa), výraz pochází z latinského výrazu prósa órátió – tj. řeč hovořící přímo, nerýmovaně, próza je tedy každý psaný text nepsaný ve verších. Jde tedy o běžnou, přirozenou formou psaného textu. Píšeme-li prózu, řídíme se při sestavování vět logikou a gramatickými pravidly, text se člení do řádků; ve zvukové podobě mají věty přirozenou intonaci (např. v oznamovacích větách mluvčí v závěru klesá hlasem), slova, která k sobě významově patří, se neoddělují pauzou apod.

Přísloví

Ustálený stylizovaný výrok, obsahující obecně platné zásady nebo zkušenosti určitého společenství a vyjádřený přímo (Sytý hladovému nevěří, S poctivostí nejdál dojdeš nebo obrazně (Lež má krátké nohy). Pro snazší zapamatování je často v podobě rýmovaného dvojverší (Jak jde kroj, tak se stroj). Přísloví jsou doložena ve starověkých literárních památkách (asyrské, staroeg:, staroindických, Kniha přísloví ze Starého zákona, k níž dal základ král Šalomoun a do níž byla zařazena kromě přísloví izraelských i přísloví původu egyptského a edomského). Tvoří součást lidové slovesnosti a jsou v tradici pevně zafixována. Sběrateli českých přísloví byli zejména J. A. Komenský (Moudrost starých Čechů), J. Dobrovský (Českých přísloví sbírka), F. L. Čelakovský (Mudrosloví národu slovanského ve příslovích), V. Flajšhans (Česká přislovy). U četných přísloví lze sledovat přejímání z jednoho jazykového společenství do druhého.

Román

Román je prozaický epický žánr, smyšlené vyprávění. Vývoj románu je dlouhý, což se výrazně projevilo na proměnlivosti jeho struktury. Na rozdíl od povídky nebo novely je román co do rozsahu delší (často se uvádí, že román by měl obsahovat minimálně 40 000 slov, ale nejedná se o závazné pravidlo) a co do fabule komplikovanější (často rozvíjí příběh několika směry, zachycuje více hlavních postav a mnoho postav vedlejších, ale ani to není bezpodmínečný rys). Termín román pochází ze středověku, kdy se pojmem „conte roman“ (románské vyprávění) začala v románsky mluvících zemích označovat literární díla psaná v národním jazyce (místo tehdy běžné latiny).

Žánrové dělení

Kdy je próza dále dělena pomocí žánrů, zde však neexistuje jednotný názor na to co je ještě žánr a co již je pouze odnož nějakého jiného žánru, zrovna tak neexistuje ani jednotný náhled na vymezení těchto žánrů:

Bukolický román

Bukolický neboli pastýřský styl je asi nestarší formou románu. vznikl ve starém Řecku. idyla (selanka) zpravidla popisuje poklidný a harmonický život na venkově, který probíhá bez větších potíží Příkladem je Dafnis a Chloe od Longose, který většinu svého života strávil na řeckém ostrově Lesbos.

Rytířské eposy

převáděné do prózy rozšířené ve středověku př. Román o růži (Francie), Kronika Trojanská

Pikareskní román

tzv. šibalský román př. španělský anonymní román Lazarillo z Tormesu z období renesance hlavním hrdinou je el Picaro, který se snaží za každou cenu přežít

Román Řeka

román se širokým dějovým základem, hodně postav, který se postupně zužuje příklady: Romain Rolland – Jan Kryštof. Lev Nikolajevič Tolstoj – Vojna a mír

Dobrodružný román

vzniká v Anglii v 17. století dramatický děj, množství zápletek s výraznými motivy nebezpečí, dále se větví na: detektivní fantastický – který leckdy směřuje k sci-fi nebo utopii mají k němu blízko i horory. příklady: Daniel Defoe – Robinson Crusoe Hlavní článek: Dobrodružná literatura

Realistický román

vzniká ve Francii poprvé se objevují lidské typy, které přechází mezi různými, na sebe mnohdy nenavazujícími, romány jednoho autora př.: Honoré de Balzac: Eugénie Grandetová, Lesk a bída kurtizán založeny na kritice společenských poměrů

Naturalistický román

místo vzniku: Francie z latinského slova natura (příroda) ukazuje člověka jako produkt prostředí a zaměřuje se na záporné stránky jeho života (alkoholismus, prostituce ap.) člověk se nechává vláčet osudem a propadá depresím, někdy i smrti typické jsou „obrazy hnusu“ východisko pro poezii prokletých básníků

Romantický román

ve Francii Stendhal – Červený a černý

Psychologický román

vzniká v Rusku zakladatelem je Fjodor Michajlovič Dostojevskij (kniha Idiot – v Česku filmově zpracována pod názvem Návrat idiota) předchůdce má již v preromantismu a romantismu zaměřuje se na duševní dění postav

Filozofický román

románový žánr demonstrující románovou formou autorovo filozofické stanovisko byl oblíbený u osvícenců a později u existencionalistů viz Filozofická povídka

Román-fejeton

Román-fejeton je dílo vydávané na pokračování v novinách a časopisech, umísťěné zde pod tlustou čarou na místě obvyklém pro fejetony. Vyznačuje se dobrodružným obsahem a celou řadou technik, které mají zvýšit dějovou napínavost. Vznik tohoto druhu románu je úzce svázán s obdobím romatismu, kdy jako romány-fejetony byla ještě vydávána i poměrně hodnotná díla (například Tři mušketýři od Alexandra Dumase staršího), později se však z něho vyvinul tzv. kolportážní román, který je již v drtivé většině pokleslou četbou. Jako román-fejeton byl poprvé otiskován pikareskní román Život Lazarilla z Tormesu v listě Siécle roku 1836 a hned po něm Stará panna od Honoré de Balzaca. I další autoři, například Alfred de Musset nebo George Sandová, navázali na vzniklou tradici a psali po potřeby deníků. Hlavním představitelem románu-fejetonu je pak Eugène Sue, který jej svou tvorbou definoval jako žánr zaměřený na široký okruh obyvatelstva se zvýrazněním sociálního aspektu dobrodružné tématiky často čerpající z gotického románu. Po roce 1848 román-fejeton postupně mizí a jeho principy se uplatňují jen ojediněle. Pro příklad lze jmenovat Dostojevského román Uražení a ponížení, které autor psal na pokračování bez představy, co bude následovat, nebo Továrnu na absolutno Karla Čapka.

Kolportážní román

Kolportážní román je dílo, které je psáno pro vydávání v sešitech na pokračování. Jde o jednoduše psané romány pro odreagování čtenáře s barvitým dobrodružným dějem, které mnohdy obsahují na svou dobu silně nemravné, v současnosti spíše úsměvné scény. Mezi hlavní hrdiny patří nejrůznější nespravedlivě odsouzení uprchlíci, nevinné dívky (jejichž nevinnost ohrožují a mnohdy i zničí bídní zloduši), ale také loupežníci a loupeživí rytíři. Romány se často odehrávají v exotických zemích jako je Orient nebo Jižní Amerika atp. Kolportážní román se vyvinul s rozvojem triviální lidové četby (Knížky lidového čtení v období preromantismu) a z románu-fejetonu jeho postupnou komercializací

---

Romaneto

Romaneto je prozaický epický literární žánr. Je nevelké rozsahem, naplněného dramatickým dějem směřující k výrazné pointě. Hlavní myšlenkou romaneta bývá rozpor mezi tajemnými jevy a jejich vědeckým vysvětlením. V české literatuře tento literární útvar zavedl Jakub Arbes, autorem názvu je však Jan Neruda. V zahraničí už podobný styl existoval delší dobu pod názvem „povídky s tajemstvím“.

Science fiction

Vědeckofantastický žánr nebo též sci-fi a SF (zkratky anglického science fiction) je umělecký žánr, vymezený výskytem spekulativních technologií a přírodních jevů v díle. Děj sci-fi je často zasazen do vesmíru, budoucnosti či alternativní historie. Sci-fi je žánr blízký fantasy, kde je ale místo technologií hlavní rekvizitou většinou magie a fyzická síla (tzv. příběhy „meče a magie“). Oba žánry se ovlivňují a částečně prorůstají; jedním z takových průniků jsou například díla žánru science fantasy.

Venkovská próza

Venkovská próza je literární žánr vyskytující se v české literatuře ve druhé polovině 19. století. Typickými rysy tohoto žánru je popis prostředí a způsobu života v daném kraji, postupně nabýval na významu nejen popis krajiny a života lidí, do takto zaměřených románů začala vstupovat i snaha popsat sociální problémy typické pro daný region. Postupně se objevuje i snaha neidealizovat si venkovské prostředí a vidět i jeho nedostatky. V takových dílech jsou často ukazovány napjaté mezilidské vztahy, velmi často je zdůrazňováno nerovné postavení ženy. Některá z takto vzniklých děl však sklouzla do jednoduchého schématu, kdy bohatý sedlák je nositelem veškerých problémů a chudý vesničan je jen jeho oběť. Přesto se v mnoha dílech objevuje řada nadčasových problémů jako jsou generační spory, lidé toužící po majetku a panském životě, kteří jsou stavěni do protikladu s lidmi se smyslem pro cit, dobro a lidskost. Za historicky první významné dílo tohoto žánru lze považovat Babičku od Boženy Němcové, která však líčí venkov velmi zidealizovaný. Tento pohled ještě přetrvává ještě u Vítězslava Hálka. Realistický pohled na venkov se projevuje již u Karolíny Světlé, tento pohled se plně prosadil od osmdesátých let 19. století, kdy se venkovský realismus stal jednou z nejvýznamnějších částí české literatury (Karel Václav Rais, Antal Stašek). Některá díla venkovského realismu postupně přerostla v jakési románové kroniky (Josef Holeček, Alois Jirásek). Popularita tohoto žánru měla ohlas i v dramatu a později se odrazila i v tvorbě ruralistů.