Hledání ztraceného času – aby nikdo nebyl zapomenut

Rozsochy, má rodná obec. Posazená v rozsáhlém údolí, táhnoucího se od rovenských lesů po vojetínské háje, od Hraničné po les Babice. Ve shluku chalup dominuje barokně gotický kostel svatého Bartoloměje. Dáváš-li se od Hájkové borovinky, vidíš na horním konci orlovnu, administrativní budovu obecního úřadu a k severní straně vybíhá řada domků bývalé chudinské čtvrti „Chaloupky.“

Celý život bloudí člověk světem a nemá ani čas přijít domů, jít bez starostí tou cestičkou mládí a ještě jednou prožívat ty bláhové sny dětství.

Roky uplynou a najednou je tu čas, kdy tě všechno opustí, zůstaneš sám, připozdívá se, všechno končí. A to je doba, kdy se vracíš a hledáš ten ztracený čas. A na hřbitově čteš jména kamarádů a známých, vyrytá do mramoru. Kde jste vy kamarádi z horního konce, vy z Palírně, z Vojetína, z Albrechtic, z Blažovic?

Na západní straně hřbitova, hned vedle kostelních dveří, prostý, obyčejný hrob. Do něho jsme pochovali mého maličkého prvního synka, který zemřel brzy po narození. V tomto hrobě spí svůj věčný sen i můj tchán, Eduard Čiháček, starosta obce Rozsoch, varhaník ve zdejším kostele, Bohem nadaný muzikant, vyučenec slavného hudebního skladatele Leoše Janáčka v brněnské varhanické škole.

Eduard Čiháček byl starostou v dobách Protektorátu, v dobách německé nacistické okupace. Náhrobní deska, pouhé jméno a nic víc a kolik by se mohlo o tomto vzácném člověku vyprávět a psát. Zapaluji vzpomínkový plamínek, postojím se vzpomínkami. Vzpomínám na den před třiašedesáti léty. Byl tehdy stejně pochmurný den, jaký je dnes. Před domem č. 36 zastavuje auto s jihlavskou poznávací německou značkou. Z auta vystupuje muž v koženém kabátě. Starosta je právě zaměstnán vyřizováním nějaké úřadní záležitosti s několika místními občany. Cizinec jej chvíli pozoruje a potom jej odvádí do vedlejší místnosti a představí se. Člen německé státní policie – gestapo. Přišel starostu varovat. Od konfidenta dostal udání, že rozsošský starosta poslouchá zahraniční moskevský a londýnský rozhlas. Mluví dobře česky: „Víte dobře, pane starosto, že se to trestá smrtí. Tentokrát vás nechci zatknout, ale musím vás varovat.“ Nasedl do auta a odjel. Je záhadou, že starostu minul osud jiných českých lidí, kteří byli udáni, že poslouchají zahraniční rozhlas. -Vězení, koncentrační tábor, smrt. Blížil se však konec pro nacisty prohrané války a tito zločinci si také pro soud národů, který je čekal vytvářeli určité alibi. Kdo byl jeho udavačem, to si starosta vzpomněl. Byl jím jeden z vedoucích spolku Moravských obcí, kde se mu při jedné schůzi svěřil, že cizí rozhlas poslouchá. Tento udavač měl jako konfident gestapa na svědomí mnoho zločinů proti národní cti. Z denního tisku jsme se o jeho osudu po válce dověděli. Byl Lidovým soudem odsouzen. Ve své závěrečné řeči prosil soud, aby byl podle písma svatého považován za Petra, který také Krista zradil, ale bylo mu odpuštěno. Soud jej ale za sv. Petra nepovažoval, soudil jej jako zrádce Jidáše.

Starosta Čiháček byl za války zapojen do významné odbojové činnosti. O tom by se však mohla psát další zvláštní kapitola. Nakonec jej gestapo přece dopadlo. Při jedné partyzánské akci, kdy Rozsochy obklíčilo vojsko, byl starosta odvezen do Jihlavy, kde byl děsivě vyslýchán a mučen. Trpěl, nikoho nevyzradil.

Již ale nastupuje jaro roku 1945. Jihlavští gestapáci se rozprchli ve strachu před nastupující sovětskou armádou. Ihned jsme se tchána za pomoci známých v Jihlavě snažili nemocného, zbitého dopravit domů. Bohužel živý nedojel. Po cestě z Jihlavy zemřel.

Občané otřeseni se přicházejí loučit se svým starostou. Zní umíráček z kostela, kde tolik let hrával krásně na varhany a se svou kapelou pro Boží slávu muzicíroval.

Jeho pohřeb 19. dubna byl manifestací proti okupaci, proti nacizmu. Ohromné množství lidí vyprovází starostu na poslední cestě. Kapela hraje smuteční pochod a od Tišnova je slyšet dělové rány. Je to poslední bitva v brněnské bojové akci sovětské armády. Při veliké schůzi v osvobozené vlasti si dávají občané slib, že postaví starostovi pomník. Dosud nepostavili.

Článek napsal Josef Pecina