JAK JSME VE ŠKOLE SLAVILI MIKULÁŠE

Rok s rokem se sešel a zase je to tu. Čas příprav na oslavu Mikuláše předcházel vlastní oslavě, bez které si to v naší škole už ani neumíme představit. Jen pro prvňáčky bylo vše nové a vše úplně poprvé. A možná právě proto i nejpohádkovější. Přichystání překvapení pro ostatní včetně nadílky se ujali již tradičně páťáci-mazáci. Nespokojili se však s obvyklými maskami, které se již rok co rok dědí, ale s pomocí rodičů si letos obstarali skutečné „anděly“ z nebeské půjčovny.

Jakmile se za dveřmi tříd ozval pravý zvonek, ne ten školní, všichni ztichli, někdo se dokonce trochu přikrčil. Všem dospělým nastala milá povinnost zjistit, co se to vlastně děje, a když se přesvědčili, že do školy přišla „vzácná návštěva“, domluvili se s dětmi, že ji pustí dál. A kdo se to tedy objevil ve dveřích? No přece Mikuláš, kterého doprovázeli čistě bílí andělé. Jenže cestou potkali několik čertů, kteří si vstup do školy také vynutili. Byli sice strašidelní, měli pytle na zlobivé děti, zuřivě cinkali řetězy a vyplazovali jazyk, jenže se jich nikdo nebál, skoro si jich ani nevšímal, protože pozornost všech se soustředila na Mikuláše, který každému daroval psaníčko s pochvalou a spolu a anděly trochu sladkostí a malé dárečky. (Každý z páťáků se dobrovolně vzdal několika ze svých oblíbených „překvapení“, které před časem objevil ve svém čokoládovém vajíčku, aby mohl obdarovat svého mladšího kamaráda nebo kamarádku z nižšího ročníku. I o tom je naše škola. Udělat někomu druhému radost a nečekat, co za to.) Než Mikuláš s anděly a čerty odešli, stačili jsme se s nimi všichni vyfotografovat, aby nám věřili i ti, kteří tu oslavu s námi sdílet nemohli. To jsme ještě netušili, že po oné „vzácné návštěvě“ zůstaly ve škole skutečné dárky – některé dokonce zavěšené za oknem v pytli. A kdyby přece jen ještě někdo pochyboval a nevěřil, může se přijít podívat k nám do školy. Zůstalo nám zde po jednom andělovi krásné bílé peříčko z jeho křídla na památku. A kdo se zapojí do našeho hraní „na školu“, půjčíme mu hry a stavebnice, které nám ve škole Mikuláš nechal, aby se sám přesvědčil, že to bylo vlastně DOOPRAVDY. A to ještě o jeden den dříve, na Barborku, protože by to Mikuláš všechno v jeden den vlastně ani nestihl, když musí ještě za tolika dětmi do jejich domovů. P. S. Jen hnědé psí pacičky a bílé kočičí tlapičky nikomu pod převlečením nevykukovaly. To by pan Josef Čapek koukal! Myslíte si, že by to požaloval svému bratru Karlovi? Doufejme, že ne. Vždyť žalovat se nemá. To my přece všichni víme.

Žáci ZŠ Rozsochy